Nabízíme video o zapomenuté svinovské parní cihelně, která se nacházela na ulici Sabinova.

Ve 2. díle Pamětní knihy obce Svinova zroku 1923 kronikář Jan Kudela – výkonný učitel uvádí: „Parní cihelna. Podnik byl založen r. 1897 místním stavitelem Bayerem. Ten jej prodal společníkům Vondrovi a Karáskovi. Dne 1. září 1918 přešel vmajetek Karla Vavrečky aspol. Vyrábí týdně 100.000 cihel. Odbyt je však nyní nepatrný pro malý stavební ruch. Saisona trvá od 15. dubna do 15. září. Zaměstnáno bývá průměrně 45 dělníků a 1 úředník.“ Cihelna se nacházela jižně od ulice Sabinova téměř podél celé její dnešní délky. Díky bohatým záznamům ve Státním okresním archivu v Novém Jičíně si můžeme přiblížit zapomenutou historii svinovské parní cihelny. První zmínka ocihelně ve Svinově se nachází v kurentem psané žádosti zaslané Franzem Beierem „skvělému c.k. okresnímu hejtmanství“ (löbliche K. K. Be-zirkshauptmannschaft) v Bílovci ve věci provedení místního šetření a vydání stavebního povolení pro parní cihelnu ve Svinově. Žádost byla hejtmanství doručena 9. srpna 1897. V textu žádosti je nad podpisem žadatele datum 8. srpna 1879. Buď žádost c. k. pošta doručovala celých osmnáct let, nebo se Franz Beier jednoduše přepsal. Z června roku 1897 se nám také dochoval statický výpočet pro komín cihelny, který dosahoval výšky 40 m. Dalším dokumentem je (kurentem psaná) žádost z 2. dubna 1898. V této se Franz Beier již obrací na zmiňované hejtmanství se žádostí o schválení pracovního řádu. Tyto dvě žádosti (stavební povolení a pracovní řád) tak vymezují dobu výstavby Parní cihelny stavitele France Beiera ve Svinově. Nedlouho po výstavbě cihelna změnila majitele. Na pracovním řádu z roku 1902 jako majitelé již figurují Josef Karasek a Franz Wondra. Za jejich vlastnictví vroce 1910 vypracoval pro účely stavebního povolení zednický mistr Franz Moral jun. z Mariánských Hor projekt na přestavbu kruhové pece v cihelně ve Svinově. Díky němu máme první představu o podobě Svinovské cihelny. Nyní si něco řekněme o tom, jak se cihly vyráběly. Z nakopané a řádně zpracované hlíny se nejprve ručně a později strojově (za pomoci parního stroje – proto je uváděna parní cihelna) tvarovaly cihly, které se následně sušily v sušárnách. Po vysušení je zaměstnanci cihelny nakládali na vozíky a tyto zaváželi do kruhové pece. Původní kruhové stavby cihelen se postupně v zájmu zvyšování výrobní kapacity měnily na stavby obdélníkové. Název „kruhovka“ a funkce však zůstaly zachovány. Taková byla i kruhovka svinovská. Po vypálení cihly chladly a následně byly uloženy do skladu hotových výrobků. Výroba probíhala sezónně. Surové cihly se v sušárnách sušily klimaticky. Příchod mrazů by znamenal jejich zničení. Samotnou kruhovou pec (kruhovku) si je možno představit jako uzavřenou oválnou/obdélníkovou klenutou chodbu vmasivním zdivu se soustavou stropních kanálků/sypáků pro sypání paliva (uhlí) a soustavou průduchů pro odvádění kouře. Po obvodu byly rozmístěny klenuté vstupy propojující nitro pece svnějším prostředím. Počet vstupů odpovídal počtu „komor“ kruhovky. Vypalování cihel pak probíhalo nepřetržitě a „obíhalo“ postupně celou kruhovku. Nejprve se vstupem dopravily vysušené cihly do dílčího prostoru kruhovky. Cihly byly specificky vyskládány, aby vypalování proběhlo co nejrovnoměrněji. Takto vyskládaný prostor („komora“) byl papírovou přepážkou oddělen od další komory. Následně byl vstup dočasně zazděn. Každému vstupu odpovídá jedna část kruhovky, tj. „komora“. Kontinuální proces vypalování vypadal následovně. Začneme od konce. Vstup komory s vypálenými a chladnoucími cihlami byl vybourán. Skrz něj proudil do kruhovky čerstvý vzduch, který ochlazoval komory s již vypálenými cihlami. Pokračoval do komor, ve kterých právě probíhalo vypalování, k okysličení paliva. Dále již ve formě zplodin pokračoval přes komory s nevypálenými cihlami až kotevřenému průduchu ústícímu do zplodinového kanálu a komína. Postupné přesouvání ohně po jednotlivých komorách bylo řízeno postupujícím sypáním paliva stropními sypáky, postupujícím otevíráním a uzavíráním průduchů do zplodinového kanálu a postupujícím propalováním papírových přepážek mezi komorami. Vždy byly některé komory vyklízeny, v dalších vypálené cihly chladly, další byly v plném ohni, v dalších se předehřívaly a další byly zaváženy cihlami surovými. Tyto technologické kroky postupovaly obvodem kruhovky. Oběhnutí ohně celou kruhovkou mohlo trvat např. 10 dní. Pro vypálení cihel bylo potřeba asi 70ti hodin. Teplota v peci dosahovala až 1.000 stupňů Celsia. Po roce 1910 přestavěná Svinovská parní cihelna Josef Karasek a Franz Wondra měla kruhovou pec 10 metrů širokou a 42 metrů dlouhou se 14 „komorami“ o výšce 2,75 metru. V prosinci roku 1913 přešla cihelna do výhradního vlastnictví Josefa Karaska. Vroce 1918 ji pak prodal panu Karlu Wawreczkovi, za jehož vlastnictví došlo knejvětšímu rozvoji cihelny. Kruhovka byla přestavěna na šířku 12,45, délku 43,5, má16 komor a doplněna o další bu-dovy. Na situačním zákresu zroku 1930 tak mimo samotnou budovu kruhovky s přistavěnou lisovnou a skladem nalezneme i budovy sušáren cihel, kancelářskou budovu, polní úzkokolejnou dráhu pro převoz hlíny i koleje pro bagr. Technické vybavení ve 30. letech 20. století bylo: 1. parní stroj o 60 koňských silách (dále K.S.), 2. parní kotel o 54 m2 topičské plochy, 3 .lis o20-25 K.S. včetně příslušenství, 4. elektromotor o2 a1/4 K.S., 5. elektromotor o10 K.S. k pohonu elektrického rypadla, 6. bagr (rypadlo) s příslušenstvím, 7. benzinová lokomotiva o 6-8 K.S. k tomu kolejnice a železné vozíky. Technologická voda nutná pro přípravu hlíny nebo vlhčení hlíny dobývané byla čerpána ze 6 metrové studny ve dvoře podniku mezi kancelářskou budovou a garážemi pro 2 nákladní automobily (byly přestavěny začátkem 30. let 20. století ze sušárny). Součástí areálu byla i zděná stáj pro čtyři koně s nepropustnou žumpou.

Hlína byla vroce 1930 dobývána v hliništi s čelem dobývání asi 500 metrů od lisovny bagrem na elektrický pohon a do-pravována vpřívěsných vozících tažených benzinovou lokomotivou. Bagr je možno si představit jako korečkové rypadlo, které se pohybovalo po samostatných kolejích podél dobývací fronty. Odtěženou hlínu nakládalo na překlápěcí vozíky, které pojížděly po paralelně vedené úzkorozchodné trati. Kancelářská budova obsahovala mimo kancelář dva rodinné byty pro kočího acihlářského mistra. Protokol z13.března 1933 sepsaný Okresním úřadem vBílovci dále uvádí, že je vpod-niku průměrně zaměstnáno 40-50 dělníků, 1 dílovedoucí a 1 úřednice. Z kvalifikovaných sil se jedná odílovedoucího s topičskou a strojnickou zkouškou, topiče a strojníka, šoféra-zámečníka. Dělníci se pak dělí na topiče na kruhovce, navažeče a vyvažeče, ženy při obsluze lisu, podavačky a odebíračky v sušárnách a dělníky vhliništi. Dále uvádí, že: „Majitel nepracuje manuelně a řídí pouze podnik po stránce administrativní a obchodní.“ Investovaný kapitál se odhaduje na 1,5 mil. Kč. Daň výdělková činí 1.500Kč a obratová 16-18.000Kč. Maximální kapacita cihelny je asi 2,5mil. kusů cihel. V protokolu se konstatuje, že se jedná o tovární výrobu a ukládá se majiteli povinnost předložit plán situační a plány jednotlivých budov.

V polovině 30. let 20. století však archivní záznamy státního archivu v Novém Jičíně končí. Dle záznamů Archivu města Ostravy již od roku 1938 svinovská cihelna nevyráběla. V průběhu války utrpěla značné škody. Vroce 1945 byla na základě dekretu prezidenta republiky 12/1945 zkonfiskována. Z technického posudku je zřejmé, že budovy a prakticky veškeré vybavení cihelny jsou ve velmi špatném stavu. 17. prosince 1945 Rada Národního výboru ve Svinově vzala na vědomí, že cihelna nebude restaurována, „nýbrž se jí použije po přiměřené adaptaci pro účely jiné.“ Tím byl osud cihelny zpečetěn. Ve svinovské kronice 1946 -1956 se k cihelně váže následující záznam:„V roce 1946 v červnu přišel pan Konrad Teichman do Svinova ze Zlína, kde byl zaměstnán u fy. Baťa. Na pozemcích Vavrečkové cihelny začal stavěti dílny pro výrobu drátěného a železného zboží. Začátek byl těžký, neboť začal sám a pak teprve přibíral zaměstnance až do počtu 40 lidí. Rovněž musel závod rozšířiti, takže v roce 1948 bylo zastaveno 2.400m2 plochy. Postupem doby se podniky znárodňovaly a tento závod byl dne 15. 3. 1950 začleněn do VŽKG. Tento závod je dnes veden jako Ústřední dílny hlavního mechanika VŽKG, který dodává důležité součástky pro koksovny, vysoké pece, slévárny, elektrárny a ocelárny.“ (Bývalá svářečská škola, dnes Paul Lange, Shimano) Na leteckém snímku z roku 1946 je budova kruhovky bez střechy a začátkem 50. let již prakticky neexistuje. Zůstal z ní jen komín. Dle vyjádření pamětníků byl samostatně stojící komín cihelny odstřelen v polovině 60. let 20. století a hliniště bylo zaváženo rozličným odpadem. Začátkem 70. let pak byly v nezavezené části hliniště vystavěny garáže, které jsou zde dodnes. Pamětníci uvádějí, že se v hliništi jako děti vozili ve vozících. V pozdějších dobách vzpomínají na zimní bruslení na zatopené části hliniště (dnešní patrové garáže) nebo na letní plavení kačen a hus. Také skládka při zavážení hliniště byla cílem dětských her. Mimo špíny z „barevného bahna“ zde bylo možno získat stovky skleněných barevných kuliček. Z budov se dochovaly pouze dvě. První je bývalá kancelářská budova se dvěma byty, která stojí rovnoběžně s ulicí Sabinova v její dolní části. Druhou je přestavěná bývalá budova garáží a dílen orientovaná kolmo na výše zmiňovanou. V prostoru oplocených přízemních garáží stála kruhovka, v prostoru svářečské školy dnešní Paul Lange (Shimano) byly sušárny a od patrových garáží směrem k 5. porubskému obvodu se nacházelo hliniště. Při pátrání po historii svinovské cihelny jsme narazili ještě na jednu zajímavost. Regulační plán Města Svinova z roku 1946 zde předpokládal trasu průplavu Odra-Dunaj vedenou severojižním směrem, tj. přibližně v polovině současného pole a téměř kolmo na ulici Sabinovu.

Daniel Žitník